Chriss Farro

Email: asher.hewer@gmail.com

Faceclaim: Ian Harding

Jméno a příjmení: Chriss Farro
Věk: 25

Národnost: Amricko-francouzská

Rasa: Lykantrop

Postavení: Beta

Popis postavy: 

Jeho postava se skoro nevejde do dveří, měří totiž 197cm. Během života si vytvořil slušnou kondičku, kterou ještě podpořil v posilovně rýsováním svalů. Obličej má hranatý a tváře věčně zarostlé třídenním strništěm. Pod hustším obočím se lesknou modré oči, které vždy dokáží napovědět, co si myslí, nebo kde koho má. Někdy je tak neuvěřitelně čitelný, že ohraná fráze „psí oči“, je jen chabým pojmenováním pro jeho výraz. Ale na druhou stranu, když je rozzlobený, nebo když se baví s někým, koho nemá rád, dokáže vykouzlit velice tvrdý a nelítostný výraz. Jemné drobné rty většinou mluví až moc. Tmavé vlasy nosí tak zvláštně rozdrbané, že to nevypadá ani jako vrabčí hnízdo, ani jako hodinová práce před zrcadlem. Prostě na to má grif. Víte, Chriss velice dbá na své zuby. Jako mladý nosil rovnátka a od té doby si na zubech velice zakládá. Pečlivě je čistí a jeho úsměv je důkazem o dokonalé péči. 

 Jen ve vzácných chvílích, kdy se stydí, je uražený, nebo jen nemá náladu, mlčí. Chriss se celý svůj život snaží naučit poslušnosti a pokoře, ale má v tom pořád velké mezery. Nikdy u ničeho nevydržel příliš dlouho. Zkoušel pracovat u popelářů, na úřadě při výdeji řidičských průkazů, ale všechno ho omrzelo. Nakonec skončil v baru u leštění skleniček. Tuhle práci má kupodivu rád. Nikdy ho nepřestane fascinovat lesknoucí se sklo na slunci nebo pod světlem žárovky. Má také rád společnost lidí. Rozhodně není introvertní typ. Rád laškuje s dívkami a pánům předvádí svoje svaly, aby měli proč závidět. Ano, i ve 45 letech je z něj stejný floutek, jako když mu bylo 20. Proto se na něj možná lepí mladé slečny. Nikdy s ním totiž není nuda a vždy dokáže vymyslet dobrý vtípek, někdy bohužel i ve chvílích kdy to není moc vhodné.

Historie postavy: 

Představme si, že se nacházíme před čtyřiceti pěti lety v roce 1969. Bree a Mortimerovi se právě narodil syn. Pravda, jako novorozeně byl trochu pomačkaný a obtloustlý, ale jeho zelené oči zářili, jako dvě slunka, která právě vyhlásila padla noci a chystají se vyrazit na svět se vší vervou. Po většinu času, co se mu prodlužovaly kosti a rostly mléčné zuby, které brzy zase vypadly, bylo Chrissovo dětství plné radosti. První den na druhém stupni snad ještě nebyl tak zlý, ale už tehdy se rozhodlo o určitých věcech. Sedl si ke špatnému stolu, byl pilným studentem, to všechno přispělo k týdennímu namáčení do záchodové mísy. Nenáviděl školu, snažil se zavřít do kdejaké skříňky, jen aby neviděl své strašlivé spolužáky. Roky plynuly a v patnácti letech, kdy byl pořád slušným studentem, se situace změnila. Stal se z něj vytáhlý chlapec, který začal holdovat basketbalu. Sice nechápal, jak se mohl školní looser dostat do týmu, ale nic neříkal. V té době byl zamilovaný do roztleskávačky Caroline. Líbilo se mu, jak tleská při každém koši, který dal. O rok později spolu začali chodit a jemu se znovu změnil svět. Přál si, aby to bylo naposledy. Bohužel tomu tak nebylo. Dívka, kterou miloval, se na něj vykašlala a jemu zůstalo napsáno na čele paroháč. Ze zlosti, který se v něm probudil si pořídil krysu. Jméno Lil, jí vymyslel, ani neví jak. V sedmnácti při koncertu skupiny, jejíž jméno už si nikdo nepamatuje, se stala hodně zvláštní věc. Jakýsi muž, vysoký s porcelánovou pletí a zarudlýma očima, si ho našel v davu. Po jeho návštěvě mu zbylo na krku krvavé znamení. Ach ano, té noci se z něj stal upír. Zdá se to být neskutečné, ale opravdu tomu tak bylo. Odešel tedy do školy pro upíry, kteří byli stejní jako on. Byl přesvědčen, že tam zůstane nadosmrti. Měl v Moon School několik dívek, z nich jedna byla krutá vražedkyně. Po roce studia, to už mu bylo devatenáct, se seznámil s blond dívenkou stejně ujetou jako on. Zdálo se to být nevinné, ale po několika týdnech zjistil, že jeho slečna je těhotná. To byl šok, ale nakonec se s tím smířil a dokonce si i začal představovat život s malým upírským Chrissíkem, jestli by to teda byl kluk. Jenomže co se nestalo, život jim pod nohy poslal další klacek a Memphis spadla ze schodů. Sny o rodičovství se tedy rozplynuly jako pára nad hrncem. Zklamání bylo veliké a on odešel ze školy. Jakýmsi jemu nepochopitelným zázrakem se dostal až do Paříže. Tam se pod rouškou noci potuloval po různých barech, kde narážel na různé lidi. Jedním z nich byl i zmrzlý John. To on ho připravil o upírskou krev. Těžko popsat ten ohromující den, který ho změnil znovu v člověka. Poté co tohle vykládal na veřejnosti, ho šoupli do psychiatrické léčebny. Tam si pobyl pár měsíců, než mu došlo, že tohle je tajemství nad tajemství a klíč od něj by měl raději spolknout. Nadšen novým životem se rozhodl cestovat, ale jakmile dorazil do Maďarska. Tam snad vlivem nového podnebí, nebo snad jiných lidí, zažil další nevídané věci. Zdály se mu ohromující sny, někdy strašlivé noční můry. Nebyl by se toho býval zbavil, kdyby se nevydal fotografovat vlky do divokých lesů maďarských. Onehdy si připravoval stativ, když na něj cosi skočilo zezadu.  Silné zvíře ho přišpendlilo k zemi, a kdyby nebylo pytláka, který zde číhal na parohy některého z jelenů, bylo by po něm. Zranění se zprvu nechtělo hojit a bolest neustupovala. Nakonec se ale uzdravil a nabyl neobvyklé síly. Nevěděl, co se stalo. Poznání přišlo až v den úplňku, kdy se poprvé proměnil. Nějakou dobu žil sám. Snažil se ovládat své instinkty a zdokonalovat se ve vlčích věcech. Nakonec se naučil i proměňovat mimo úplněk. Nevadilo mu běhat sám zasněženou Sibiří, ale jeho vnitřní vlk mu nedal spát. Podvědomě věděl, že potřebuje smečku a tak se nechal vést svým instinktem silnějším než všechny ostatní a nakonec se dostal do Faybourne. Od té doby zde žil a snažil se být dobrým členem smečky. Dokonce se mu podařilo se stát zástupcem alfy, ale potom se nepohodl se zdejšími vlky a tak ukradl letadlo a společně s jeho přáteli a zároveň některými členy smečky odlétl do Grónska. Chtěl sice letět až na Severní pól, ale jeho pilotní schopnosti a palivo v nádrži mu udělaly čáru přes rozpočet. Tak tedy přistál v Nuuku s jistými problémy, které si raději nechává pro sebe. Doufá, že zde konečně najde ten správný recept na šťastný život, jen jediné mu ale chybí, blond patoložka. 

Popis postavy po přeměně:

Ve vlčím těle není nijak extra nápadný. Vzhledem k tomu, že žije v ledové zemi, světlý kožich splyne s okolím. Nápadnější uši a ocas, které mají tmavou barvu, ostře kontrastují jak se sněhem, tak i s kožichem. Postavou není nijak ohromný, ostatní vlci ho i výškou v kohoutku předčí. Zato je ale velice rychlý a mrštný. Oči má jako jantar samotný, až někdy doopravdy budí hrůzu. Jako vlk má rád taky syrové maso. Mezi největší pochoutky patří sobí maso, nic lepšího není. 

Thulové

Ostrov Thule je podle řeckého cestovatele Pytheea z Missilie severský ostrov, o kterém ví jen velice málo lidí. Někteří říkají, že ostrov Thule je něco jako Atlantida nebo Avalon. Nacisté mají teorii, že z Thule vzešla árijská rasa. Co je však pravdou? Lid Thule moc dobře ví, že ani jedna fantastická myšlenka není správná. Vědí, že bájný ostrov je největším ostrovem na světě a nazývá se Grónsko.

Jeho původní obyvatelé jsou právě Thulové. Bohužel následkem stěhování Indiánů do Grónska (2500 př. n. l.), začalo Thulů ubývat. Postupem času, když připlouvali další lodě, ať už Erika Rudého nebo evropští velrybáři, typických Thulů zbyla jen hrstka, asi 15 rodin po celém ostrově. Tyto rodiny se snaží udržet svou linii neposkvrněnou cizí rasou, zároveň také uchovávají jedno obrovské tajemství, které by lidé vůbec neměli vědět. 

Podle příběhu Ivika Vendögla, který se vypráví všem malým thulským dětem už jako pohádka, se v Grónsku objevil vlkodlak, který připlul z Islandu. Zdejší lidé si mysleli, že je to normální člověk, ale pak se začali ztrácet děti, nakonec i dospělý muži. Nikdo ho nepodezříval, uměl se před lidmi skvěle ovládat. Až ten jediný den, kdy vlkodlačí srdce patří měsíci, byl na špatném místě. Přistihli ho při proměně. Šamané z celé země se spojili a zakleli vlkodlaka, aby ho stříbro pálilo nepředstavitelným žárem, až z jeho srdce zůstane jen popel. Prokletí se přeneslo i na další jeho druhu, a tak od té doby jsou všichni vlkodlaci náchylní na stříbro. A co se pak stalo s vrahem tolika nevinných lidí? Zabili ho první stříbrnou harpunou, která byla po ruce. 

Od té doby uběhlo spoustu let a Thulové čas od času potkají vlkodlaka. Je jich ale tak málo, že Grónsko neopouštějí, aby lovili i někde jinde. S prokletím se i jim dostalo magického pouta. Staří Thulové vycítili přítomnost stvůry, která vraždila jejich příbuzné, ale jak přibývaly další generace, tato schopnost otupěla. Navíc dnešní Thulové jsou mnohem mírumilovnější a vzhledem k tomu, že nikdy vlkodlaka neviděli, i skeptičtí k Ivikově legendě. A co se stane, až se dozví, že v Nuuku žije celá smečka, to zatím nevíme.